[ ok3x.com ] [ Les Voyages ]

Expedice RUMUNSKO 2008

Datum: 10.8.-23.8.2008

..postupně to dopisuju :) hotovo: kousek za půlkou

Účastníci

Deník expedice

Úvod

Nápad jét do Rumunksa je už celekm starý - asi tři roky. V roce 2005 jsem s Šámotem strávil takřka 20 dní v Bulharsku. Balkán se mi zalíbil. Za ty tři roky se na Balkáně hodně změnilo. Nebo jak se to vezme. Bulharsko i Rumunsko jsou nyní součástí EU, což kromě přílivu investic do země a otevření jejich trhů znamená také postupné přibližování se zemím Západu. A je to hodně znát. Cenová úroveň je momentálně lehce pod naší, země zrácejí své původní kouzlo. Na silnici potkáváte krásná nablýskaná auta, krásné nové domy rostou jak houby po dešti. A to co zbylo z původního rázu těchto zemí se rozplývá pod nánosy nového. Na tom by snad nebylo nic špatného, staré nakonec musí ustoupit novému, problém vidím spíše v rychlosti a překotnosti této změny. Vzniká tak podivný mix starého (tradičního), za čím lidi jezdili, a nového, od kterého lidé utíkají. Místní to však jistě vnímají pozitivně.

V určitém smyslu byla tato cesta zklamáním - čekal jsem Rumunsko, které jsem do té doby znal z cestopisů starých 5-10 let. To je nejspíš nenávratně pryč. Na druhou stranu, nejspíš asi díky určitému pokroku, byla naše cesta naprosto bezproblémová. Užívali jsme si krásnou přírodu i nezvyklou atmosféru Balkánu.

Vladeasa, Zona Padis

Den 0: Odjezd z Phy

Na cestu jsem se dost těšil - aby taky ne, když to trvalo dlouhé tři roky. Cestovní horečku jsem chytil až v den odjezdu. Krosna byla dost těžká (ve finále jsem ji raději už nevážil) a já své fyzičce moc nevěřil. Nepřidal tomu ani předchozí večer, strávený hledáním všemožných informací ohledně dopravy po Rumunsku (ukončen naprostou rezignací). Náš časový fond byl omezený a tak jsme potřebovali, aby vše šlo jak po drátkách. Naštěstí to ze mě pak celkem rychle spadlo.

Takže to celé vlastně začalo v Písku, kde jsem byl domluven na srazu se Standou. Spolu jsme také odjeli autobusem do Prahy, kde nás čekal ještě menší nákup a přesun z Anděla na Hlavák. Tam jsme strávili nějaký čas čekáním na Koubiče a Martina, kteří, přesně podle očekávání, dorazili na poslední chvíli až poté, co byl vlak přistaven na perón a pomalu se chystal zas odjét. Čekali jsme vlastně na ně a na naše jízdenky. Nakonec to dopadlo dobře a byli jsme ubytováni v lůžkovém kupé rychlíku Panonia. V kupé pro 6, kde ve čtyřech s báglama již neblo k hnutí. Nakonec jsme se tam nějak poskládali, pojedli, otevřeli vínko a úplně nakonec, po dalších úpravách (tentokrát lůžkových), ulehli. Překvapivě se na těch výklopných kavalcích spalo příjemně..

Den 1: Z Budapešti do hor

Probuzeni stewardem jsme byli chvíli před Budapeští. Z nádraží Keleti toho moc vidět nebylo, jelikož jsme se přesouvali jen v rámci vlaku. Další cestu jsme absolvovali v pěkném klimatizovaném vagónu. Bylo horko a tak jsme za něj byli rádi. Cestování přes Maďarsko je tradičně nuda. Uvědomili jsme si, že o této zemi vlastně nic moc nevíme (a to jsme skoro sousedi!). Takže jsme to nějak přežili. Po několika hodinách, kdy se jako venkovní kulisy střídaly nekonečné lány polí kukuřice (a slunečnice a kdo ví čeho ještě) a vesnic jsme dorazili na konec této ploché země. Celní kontrola, Maďaři, poměrně dlouhá.

Na Rumunské straně se ráz krajiny dosti dramaticky (rozuměj po té několikahodinové monotónní cestě) mění: otřískané železničné vagóny, (polo)rozpadlé továrny, potulující se hospodářská zvířata, první kopce. Konečně něco zajímavého! Nádraží v Curtici, další kontrola, tentokrát kratší (Rumuni to tolik asi nežerou).

S jistým zpožděním jsme v odpoledních hodinách dorazili do města Deva, které jsme vybrali jako výchozí pro cestu do hor na severu i jihu země. První šok nás čekal bezprostředně po výstupu z vlaku. Nikoliv kulturní - nýbrž teplotní. Bylo totiž tak kolem 35°C (teploměr součástí doporučené expediční výbavy nebyl, ale příště ho tam asi zařadím :) Dobrá, prošli jsme nádražní halou a skončili na improvizovaném autobusáku (ten pravý se právě dostavoval vedle), který se nacházel na jakémsi parkovišti okolo jedné budovy. Za ní mekáč, vedle Billa: Vítejte doma :] Bágly jsme tedy uskladnili v rohu čekárny a postavili k nim hlídku. Dále nás čekalo několik úkolů, kritických pro hladký průběh mise: nakoupit ještě nějaké jidlo - halvně vodu, vyměnit část eur za místní měnu a samozřejmě zjistit, jak se odsud dostat pryč.

Malým oříškem se nakonec ukázala nutnost sehnat další transport. Na mapě to bylo jasné: dostat se do městečka Beius a odtud je to do hor již kousek. Následné události by vydaly na několik hutných scén napínavé detektivky s prvky thrilleru, takže to zkrátím. S pomocí místního mladíka, který dobře rozuměl anglicky a taky tak trochu mluvil, jsme sehnali taxíka - pěkného kombíka značky Ford. Cenu jsme znali předem a ač to bylo pro všechny bolestné, nakonec nám nezbylo než souhlasit s 80€ za celé auto a asi 130 kilometrů. Následovaly asi 2 hodiny ztřeštěného road-movie za rachotu přehuleného rádia, ve kterém náš milý řidič stále dokola převracel, řezaje při tom zatáčky a pokřikuje několik málo anglických vulgarismů, jednu jedinou kazetu s místními peckami. Neodolali jsme a za dalších 15€ jsme řidiče přemluvili k prodloužení cesty, kam až to šlo - do horského střediska Stana de Vale. Tam jsme vystoupili, plni dojmů udělali památné foto a odebrali se hledat místo na přespání.

Jelikož nás tento den (a noc!) potkalo ještě několik nevšedních zážitků, zmíním se krátce ještě o nich. Z asfaltky jsme to tedy vzali po žluté a ušli asi půl kilometru po lesní cestě vedoucí po hřebeni jednoho z kopců: na levo les, na pravo sráz a pohled přes boční hřebínky do údolí. Rovné místo pro stany jsme nakonec našli, a to v těsném sousedství cesty. Stany byly postaveny, povečeřeli jsme tedy, dopili zbylé víno a kochali se pohledy na západ slunce. Poučeni pak pověsili igelitku s odpadky a uzeninami stranou od tábora (v tomto bodě jsme se neshodli, zda by takto provedené opatření případného medvěda spíš přilákalo nebo odlákalo). Budiž tedy. Trochu nervózní jsme ulehli a snad i usnuli. Následující události jsou všemi členy výpravy vnímány natolik subjektivně (jak obsahově tak ohledně časového zařazení), že až po důkladné diskusi bylo dosaženo alespoň rámcové shody: 1) během noci někdo (či něco) chodil okolo stanu, kde spal Koubič s Martinem, pročež byl vyhlášen poplach a stav nejvyšší pohotovosti (nože, čelovky, petardy..), při následné kontrole perimetru nebyl domnělý narušitel odhalen; 2) okolo stanů projely postupně 2 traktory, přičemž: a) projely podle všeho velmi blízko; b) ač byla noc a naprostá tma, nejspíš nesvítily; c) z těchto důvodů se stanům nejspíše vyhnuly jen tak tak; d) jeden z nich při průjezdu zatroubil, což nám způsobilo takřka nervový šok (proč řidič troubil na imobilní stany není jisté, nejčastěji jsme to však přičítali radostné a nespoutané nátuře místních domorodců). Krom těchto incidentů se nic významného nestalo, nicméně od cca čtvrté hodiny ranní do sedmi, kdy jsme vstávali, jsme již nenávratně přišli o možnost bezstarostně usnout.

Den 2: Vladeasa - Padis

Další den se nesl - ostatně jako všechny ostatní - ve znamení dobrého počasí. Po pravdě, na muj vkus až příliš dobrého :-] Čekal nás nejprve počáteční výstup, dále hřebenovka Vladeasy, a na konci dne sestup na krasovou plošinu Padiš. Ale nyní jsme stále "pod kopcem". Cesta připomíná vyšší šumavské partie, ovšem cesta se klikatí do kopce kam až oko dohlédne. Před dobytím prvního významného sedla se ještě posilňujeme borůvkami. Je stále více horko. Ocitáme se nad hranicí lesa pod dalším kopcem (Vf.???), naštěstí jím začíná opravdová hřebenovka Vladeasy. Na jeho oblíku nalézáme borůvkáře, ale také borůvky. Hodně borůvek. Dáváme pauzu, tatranku a sušit ponožky. Konečně se otevírá pohled do kraje. Západní strana kopce působila poněkud dramatičtěji. Na jejích příkrých svazích však rostly borůvky - tentokrát obrovské a v bohatých trsech. Stezka se ovšem rozplynula a tak poslední desítky metrů sestupujeme hustou klečí jalovce či něčeho podobného. Jsme na cestě, nacházíme značku a velmi mírně klesáme do sedla. Tam nacházíme rumunské stany, přístřešek pro pastevce.

Čeká nás další výstup, ovšem teď prašnou kamenitou cestou (s výmoly) v ostrém poledním slunci s minimem stínu. Divili byste se, ale po této "cestě" se na hřebenovku dostaly také terénní džípy (potkali jsme 3, Italské - zajímavý způsob, jak strávit dovolenou). Čas oběda. Odměnou je podívaná na skupinku koní, míjících nás v protisměru. Jde se víceméně po rovině, potkáváme trojici cizinců s bágly. Vladeasa není náročné pohoří, což dokládá i nedaleko stezky zaparkovaný traktor :) Opíšeme oblouk po hřebeni, který se stáčí na východ. Na jih za ním se rozkládá rozlehlá krasová oblast, tvořená několika plošinami - nejznámější je Padiš, náš cíl (dále např. Scarisoara).

Při hledání sestuopvé cesty si trochu zajdem, ale nakonec nacházíme stezku další, která nás spolehlivě zavede do údolí. V kopci potkáváme poměrně početnou skupinku.. tentokrát Čechů! Dáváme se do řeči, vyměňujeme informace. Jdou víceméně odtud, kam míříme. Prý nás již z dálky tipli správně (podle báglů :o) Příjemné setkání, ale jde se dál. Slunce pomalu klesá a před námi stojí jasný cíl. Najít vhodné tábořiště. Noříme se do lesa, únava je znát. Timing i místo je nakonec perfektní a jak podotkl Koubič: "náš druhý tábor, jeden z nejlepších, u lesa plného suchého dřeva a hub". Lepší místo jsem si snad ani nepředstavoval. I po náročném dni je nálada skvělá. Nedaleko nacházíme pramen s polechovým korytem, místo to jak určené k osobní hygieně. Den graduje efektivním západem slunce a posezením u ohně. Adekvátní odškodnění za bizarní události minulé noci.

Noc proběhla - nejspíše i díky strážnímu ohni - poměrně hladce. Byl zaznamenán pouze menší incident s dotěrnými hlodavci, jenž šustili o stěnu stanu.

Den 3: Teplý Someš - Ponorné Hrady

Čeká nás velmi náročný den (aniž bychom co zatím tušili). Nejprve vyrazíme do soutěsky Teplého Someše, kam je potřeba uhnout z traktorky kousek za místem, kde jsme předchozí den páchali hygienu. Hned z kraje lesa schováme bágly a pokračujeme nalehko lesní stezkou jen s nejnutnějším vybavením: voda, čelovky. Ve stínu je příjemně a okolní strže a propady dýchají znatelným chladem. Musíme sestoupit do soutěsky několik desítek metrů hluboké s příkrými stěnami. Na dně teče potok, do kterého po stěnách stékají další bystřiny. Je tu o poznání chladněji, zvláštní atmosféra. Vydáváme se soutěskou, která se noří do jeskyně, pod nohama teče bystřina. Pokračujeme po tmě náročným terénem a nakonec zjišťujeme, že jeskyně je průchozí na místo, které jsme míjeli, a kde počkáme na Koubiče, který se vracel původní cestou.

Na konci lesa vytáhneme bágly a je čas na svačinu v trávě. Je dopoledne a slunce začíná pražit. Před námi prašná cesta. Také o poznání víc lidí, kteří nás míjí, sběrači borůvek, dřevorubci a dobytek. Přibývá "civilizace". Vlastně ani nemáme přesný plán - víme, že se chceme dostat do centrální části Padiše, kde budeme hledat vhodné místo pro další noc. Jsou tu i kempy, ale těm se chceme spíše vyhnout. Je úmorné horko a cesta jde dál a dál. Občas mineme stádo koní, sem tam rozvíří prach projíždějící auto - ano, divočina je až za nejbližším kopcem. Po červené odbočujeme na žlutou, která nás má dovést k Ponorným Hradům - tedy asi tomu nejlepšímu, co Padiš nabízí. Ale nepředbíhejme. Je po poledni a naše skupinka se blíží k místu,které je na mapě značeno jako tábořiště. A skutečně: provoz houstne, údolí se otevírá a na jeho dně nás čeká nemilý pohled.. Stany všech možných velikostí, auta, rumunští masňáci smažící se na slunci. Tak tohle se v Čechách nevidí. Trochu šok, ale žijeme. Možná to má i své výhody, kupujeme v boudě lahové pifko Ursus a dáváme pozdní oběd.

Ponorné hrady. Leží kousek za tábořištěm, dva tři kilometry. Balíme se, mizíme po asfaltce za zatáčkou a, (doufáme že) nepozorování, šplháme do prudkého svahu, abychom v lese opět ukryli bágly. Tak se také stalo a velmi nalehko se vydáváme dále po značce. Jde se celkem dlouho nezáživným lesem blátivou stezkou, až se před námi konečně otevírá prostor a staneme na ztrouchnivělé dřevěné vyhlídce, pod kterou padá útes snad přes sto metrů. Je to obrovské, hluboké, monumentální. Díváme se z kraje jedné ze tří propastí. Na dno není vidět, jen protější bílé stěny, jež nahoře obepíná koruna lesa. Začíná se připozdívat a tak diskutujeme co dál (původně bylo v plánu pokračovat dál a hledat nocleh v divočině). Vítězí plán Hrady rychle obejít po obvodu propastí, na víc nemáme čas. Jde se rychlým tempem, stezka místy vede opravdu po okraji a já se raději chytám stromů. Přicházíme na rozcestí. Mapa je pro tuto oblast s velmi rozmanitým terénem poměrně skoupá. Pokračujeme po jedné ze stezek, která nás však vede na dno jedné z propastí..

Klesání je prudké, místy jištěné ocelovými lany a řetězy. Je už k večeru a tak takřka nikoho nepotkáváme. V dolní části nás čeká známý pohled na portál Ponorného hradu, který je vysoký přes 70 metrů. Je majestátní, poslední část sestupu je opravdu náročná: stezka je prudká a vlhká. Dole mezi balvany protéká řeka a jak se objevuje, mizí zase v tmavé jeskyni na úplném dně propasti. Pod celou krasovou oblastí existuje rozlehlý systém vyvěraček.

Jeskyni se rozhodneme prozkoumat. Začíná jedno z největších dobrodružství mého života. Jdu první, sestupuji mezi balvany do útrob jeskyně, přeskakuji i šplhám po a mezi jednotlivými balvany, mezi kterými divoce proudí řeka. Za chvíli je naprostá tma, čelovka osvětluje jen kužel před očima - jeskyně je tak rozlehlá, že do nekterých koutů snad mé světlo ani nedopadne. Zima, ve vzduchu pára, jak se voda tříští o balvany, ale mě hřeje adrenalin. To je nářez, pokračuju dál do jeskyně, hledám si cestu po balvanech i naplavených kmenech stomů. Neskutečné, jen tma a hukot řeky. Někde za mnou Standa.. Není zde žádná stezka a také máme asi štěstí, že není tolik vody, dostáváme se celkem daleko, několik stovek metrů. Zastavuji, z dálky slyším hlasy a nakonec i světla, skupina lidí jde z druhé strany. Ten prostor je opravdu rozlehlý a kdo ví, kam až pokračuje..? Vracíme se, jsou to desítky minut, Koubič s Martinem čekají venku.

Dále to vezmu jen ve zkratce. Prozkoumáváme druhou propast, která je s touto spojena portálem. Kde nic není, ani smrt nebere a vracíme se zpět. Asi v polovině výstupu je odbočka do třetí propasti, kam jen nakouknem. Začíná se pomalu smrákat a my pořád trčíme v těchto obrovských propastech. Cesta zpátky je úmorná. Po celém dni a prolézání soutěsek a jeskyní mi už nezbývají síly. "Procházka" se protáhla a mne zmáhá hlad a žízeň. Nahoru šplhám skoro po čtyřech a jsem rád, že jsem rád. Původní plán ještě někam jít bere za své a tak si nacházíme své místo na okraji kempu. Vařím večeři a je zase dobře :-) Myslím, že pro dnešek toho bylo dost. Zalézáme se soumrakem.

Den 4: Pramen Galbeny

Nápní tohoto dne měl být následující program: přesunout se co nejblíže civilizaci (abychom další den mohli opustit tuto oblast) a cestou navštívit několik zajímavých míst. Ráno proběhlo standardně a po snídani a dokumentárním fotu vyrážíme cestou jako na Ponorné Hrady, ovšem brzy uhýbáme na lesní stazku a šplháme do sedla zalesněného hřebenu. Tam, na rozcestí, ukrýváme bagáž do lesa (v této činnosti jsme již nasbírali mnoho zkušeností) a vydáváme se již nalehko dalším výstupem na vyhlídku Piatra Galbenei, která skýtá výhled do jižního cípu oblasti. Na vrcholu kopce je smíšený les a dokonce i inzerovaná, bělostná skála (piatra). Z jejího okraje je opravdu krásný výhled - ale málo místa - takže po chvíli kochání s příchodem dalších návštěvníků místo opouštíme. Následuje sestup na rozcestí a další sestup, tentokrát poměrně blátivou stezkou k jeskyní Pestera Negra. Hloubkový průzkum se ovšem nekonal, jelikož bylo ústí jeskyně toho času zavaleno a snad i zcela nepřístupno. Že by to mělo co dočinění se strážcem jeskyně?

Po svačince na rozcestí v sedle pokračujeme dál, směrem na Focul Viu - ledovou jeskyni. Místo bylo cílem mnoha návštěvníků, a tak jsme se dlouho nezdrželi. Navíc zde opravdu nebylo moc k vidění: vnitřek jeskyně (či snad dómu), nepřístupný a shlédnutelný pouze z improvizovaného balkónku s hrazením u vstupu, připomínal skládku špinavého ledu a trouchnivějícího dřeva. No dobře, určitou atmosféru to mělo. Dále nás žlutě značená stezka vedla opravdu dlouhým, vyčerpávajícím a místy hodně prudkým sestupem (několik set výškových metrů), který mě již po chvíli pěkně iritoval, do oblasti Poiana Florinor, která se rozkládá pod vyhlídkou popsanou výše. Původně jsme si mysleli, že zde zakempíme, ale časný příchod, strašné horko a nedostatek pitné vody podpořil změnu plánu. Pojedli jsme tedy v čase poledním ve stínu stromů u potoka a nechali vysušit propocené ponožky.

Zanedlouho se ocitáme v široké soutězce s vysokými srázy. Na dně se Čistá, nikoliv žlutá, ano Galbena, a my zas pomalu nabíráme metry proti jejímu proudu, nahlížejíce ji z výšky cesty vytesané do skalní stěny. Cesta se klikatí, až se v mocném ohybu řeka rozděluje a jedno rameno mizí pod mostem a dále v nepřístupné soutězce. Soutězce, která vede k pramenu Galbeny. Ale nepředbíhejme událostem. Místo, ač poměrně významné mezi zdejšími atrakcemi, nebylo totiž příliš kvalitně značené a v plánku, který jsme nakonec našli, jsme se příliš nevyznali. Navíc u mostu v ohybu cesty byla usalašená jakási Rómská rodina s autem a přívěsem - těžko říct, co tam dělali, ale fešné holínky příliš nenasvědčovaly, že by se jednalo o klasické turisty. Aspoň ne na naše poměry. Tudíž jsme opodál ukryli svá zavazadla do lesa a následně se vydali špatným směrem. Hlavou mi mezitím probíhaly různé scénáře odcizení našich zavazadel (obyčejný bandita by si na těžké bágly jistě netroufl, ale zde byla k dispozici mechanizace). Poté, co jsme se shodli, že jdeme asi špatně, jsme byli nuceni vrátit se, projít nalehko kolem povedené rodinky a pokračovat po druhém břehu. Stezka začala šplhat po stěnách soutězky (někde i s jištěním) a procházela dokonce malou jeskyňkou. Potkali jsme starší dvojici, evidentně turističtější. Jdeme tedy dobře. Není tolik vody, občas se dá i po břehu. Ale jinak jsou tu na stěně natažené řetězy a ocelová lana a pod nohama voda, občas šutry. Pěkná opičí dráha. Je už pozdní odpoledne a paprsky zapadajícího slunce se derou do soutězky. Konečně jsme tu! Zde by bylo asi na místě se pozastavit u pojmu pramen Galbeny (poctivý čtenář bude moci s tímto machrovat na méně znalé) - najděte si to na Wikipedii nebo někde.

Soutěskou Galbeny však tento den zdaleka nekončil. Cesta za zatáčkou pokračovala mírným stoupáním, které nám umožnilo nasadit poměrně slušné tempo. Těch dalších několik kilometrů bylo celkem úmorných. Občas stavíme a pijeme z potůčků stékajících po stěně soutězky. Koryto potoka místy spíš tušíme podle jeho zvuku. Kaňon se rozevírá a cestu - tedy spíše rozježděné bahniště - obklopuje les. Míjíme lesní těžařskou techniku a pár dělníků. Pozdrav, jde se dál. Naším cílem je chata lesníků, kde by snad podle mapy šlo rozbít tábor. Ta se ale ne a ne objevit, až nakonec vykoukne zpoza zatáčky. Konečně. Jedná se o pěkné dřevěné stavení s pláckem okolo. Po bližším ohledání však místo nevypadá úplně ideálně. Uvnitř sice nikdo není (zamčeno), ale okolo jsou patrné stopy od těžkého traktoru (ano, podruhé už se nechceme nechat přejét). A kousek přes cestu zas maringotky lesních dělníků. Inu, takovou společnost si necháme ujít. Po konzultaci mapy doplňujeme vodu a pokračujeme. Chvíli podle potoka, záhy ztrácíme značku a nedaří se nalézt stezku (která má být značená!) odbočující do protějšího svahu. Dobře, do svahu tedy šplháme jak se dá. Musím poznamenat, že byl poměrně prudký. Nakonec předvoj stezku opět nachází a celá skupina pokračuje stále do kopce po ní. Když se svah začíná zaoblovat, lezu už skoro po čtyřech - dnešní den byl taky moc. Ještě půl kilometru a měli bychom se ocitnout na lukách za hranicí lesa.

Tak se stalo. Vítá nás civilizace ve formě pár chalup (opět hlavně dřevěných), rozházených po krajině, a opuštěné budky, která podle všeho slouží jako pila. Usídlíme se asi stopadesát metrů pod prvním stavením na aspoň trochu plochém místě. Bágly dolů a další nejdůležitější starost je večeře. Dojídáme za tmy. Ještě chvíli posedět s hvězdnou oblohou a do hajan. V noci se nic vážného nestalo.

Den 5: Dolů z hor

Ráno je líné, trochu to trvalo, než jsme úplně vylezli. Opět krásné počasí. Po snídani balíme a vracíme se k lesu. Cestou stihneme ještě vyplundrovat pár borůvkovišť a čeká nás opět stoupání, tentokrát na Vf. Vartop 1295, přes který vede červená stezaka na cabanu Vartop (jak nápadité). Pro mne tedy velmi úmorné stoupání (takhle po ránu!), často zastavuji a krmím se borůvkami. Ke konci je mé triko už asi potřetí propocené. Konečně na vrcholu.. tedy ne že by tam něco zvláštního bylo, ale od teď už se půjde jen dolů. Otevírá se pohled na celé údolí. V mapě to vypadalo jen na pár chalup, ve skutečnosti máme tu čest s miniaturním lyžařským střediskem. Tradiční stavení, vedle novější budovy z poloviny století a nakonec rozestavěné penziony a hotely. Tady se územně asi moc neplánuje :-)

Dole v údolí autobusová zastávka nebyla. A pokud tam někde byla, muselo to být na dalších dvou kilometrech, kam se vesnička táhla zas do kopce. Plán je dostat se do městečka Arieşeni, lépe ještě dál do Câmpeni. Rozdělujeme se (Koubič s Martinem jdou napřed) a zkoušíme teda stopa. Aut moc nejezdí.. a ty, co jezdí, neberou. Hodně nových bouráků, chápu, mohli bychom ušpinit potahy. Po půl hodině zjevení: autobus! A krásný, skoro se bojíme mávnout, ale nakonec se Standa přemůže. Zastavuje! Nablýskaný klimatizovaný autobus. Suveréně objednávám: "Salut. Cimpeni? Doj persona si bagáž.. Mulcumesk." Ani to nebylo moc drahý. Sedáme a jede se. Kluky naštěstí taky napadlo mávnout a tak je nabíráme asi po půl kilometru, který stihli ujít. Osazenstvo autobusu tvoří místní domorodci různého věku. Cesta je klikatá, projíždíme vesnicemi na jižním okraji Zony Padiš. Opět šílená kombinace tradičních stavení a šílených novostaveb. Chvílemi si nejsem jist, zda neprojíždíme nějakou italskou obcí zapadlou hluboko v Alpách a spravovanou potrhlým tureckým mafiánským bosem. Postmoderní šmoulov. No co, jinej kraj.. tak ať si užijou a postaví si svůj krásný alpenštyl haciendu.

Po třech čtyřech desítkách kilometrů vystupujem na nádraží v Câmpeni. První dojem? Šílený horko, na sluníčku tak pětatřicet nejmíň. A ten druhý? Mají tady celkem pěknou, novou budovu nádraží a uvnitř je skvělej chládek. Těšíme se opět z plodů civilizace (minipizza a cola z místního stánkového fastfoodu). Navazující bus do Devy má odjíždět asi za dvě hodiny. Uvedeny jsou jen časy odjezdů do různých měst, žádná čísla nástupuišť se tady nevedou a přijíždějící autobusy staví na vyhrazených místech, kde j právě volno. Tak nakonec přijíždí i ten náš, o poznání starší a bez klimatizace. Ale docela stylovej :) Zaplní se tak z poloviny, sedáme u zadních dveří dveřím. Cesta je dost úmorná (vedro!), ale díky členité krajině poměrně zajímavá - je na co koukat.

Poslouchám muziku v MP3 přehrávači, to je jízda!

Zastávka v Bradu, ošuntělém městečku s mnoha betonovými stavbami. Naproti nádraží je obchůdek, kupujeme tedy zmrzlinu (bodla) a pár drobností. Cesta pokračuje kopcovitou krajinou, ne tak pěknou jako dosud. A jsme v Devě na dobře známém nádraží. Kdybychom měli cestu na Padiš absolvovat znovu, ideální je trasa, kterou jsme právě dorazili. Autobusem s jedním přestupem za pár šupů. A ne taxíkem za "pár" eur.. nj.

To bychom měli. Tedy prozatím. Potřebujem sprchu, pročež potřebujem najít nějaké ubytování. Vydáváme se hlavní třídou do středu města (nádraží je spíš na okraji). Posléze zanecháváme hlídku u batohů a rozdělujeme se do tří stran. Mise: lokalizovat ubytovací kapacity a zajistit informace o jejich dostupnosti; v případě úspěchu navést ostatní. Prošel jsem několik přilehlých ulic. Na penziony se tu nějak nehraje, kdo by sem taky jezdil? Nenarazil jsem ani na hotel. Jinak normální město. Tady park, tuhle dům NATO, vedle sídliště, na kopci hrad. Nic zvláštního. Kluci měli větší štěstí. Povedlo se najít jeden (aspoň) hotel. Docela velkej a starej, ošuntělej, ten by určitě nebyl drahej. Prý mají plno (to by jeden neřek), posílají nás k dalšímu. Po kilometru mineme kruháč s fontánou a staneme před hotelem Deva. Modernější architektura, 70.léta. Jde z něj respekt. V předtuše ceny se mi moc nechce dovnitř, ale nakonec se jdu zeptat. Na recepci mladá, sympatická recepční. Anglicky umí asi jako já (tedy hotelovou terminologii líp, ostatní hůř). Nabízejí pokoje od dvou do čtyř hvězdiček. Ó, jaká flexibilita! Vystačíme se dvěma. Cena poměrně vysoká, ale únosná (ospravedlnili jsme si to tak, že je to jen jedna jediná noc za celý pobyt). Raději se ujišťuju, jestli tam teče voda a je sprcha. Ano (s velmi podivným výrazem - no já asi taky nevypadám jako typický host). Malé zmatky při placení, po pěti minutách příslušnou sumu složíme z všemožných bankovek a drbáků, vytažených z nejnemožnějších míst. Dva pokoje a k tomu snídaně. Největší luxus ta sprcha. A postel!

Po hygieně se jde do města, hlad volá. K večeru je v ulicích rušno, místní se promenádují. Hledáme nějakej podnik, kde bychom se mohli najíst. Moc restaurací tady teda neni. Když už nějakou najdeme, je to klasická pizzerie nebo klasický fastfood (fuj globalizace!). Na žádnou místní laskominu to už skoro nevypadá. Dvakrát procházíme hlavní třídu, než si sednem na jednu zahrádku. Obsluha mluví anglicky, perfektní! Objednáváme si pořádný flák masa (vepříka a kuřátko), hranolky, saláty, piva, džus (ceny víceméně na naší úrovni). Jídlo výborné, leč stejné jako v Budapešti, Bratislavě, Brně či Praze. Při placení byl Martin trochu ošizen (ne, chyba se prostě stane), reklamace prošla. Po deváté couráme na hotel. Na cimře je vedro, otevírám dveře na balkon, nedobrý nápad - venku to hlučí od silnice i fontány. Dveře zas přivýrám. Postel hotelově měkká, usíná se blbě. Ráno brzo vstáváme, čeká nás zas cesta do divočiny.

Retezat

Den 6: Na Retezat

Součástí noci v hotelu Deva byla i snídaně - taková ta "kontinentální", kdy nepoznáte, v jaké zemi to zrovna snídáte. Zakrátko opouštíme nocležiště a známou cestou se vracíme změt na vlakové nádraží, odkud nás vlak přiblíží další destinaci - pohoří Retezat. Je to s přestupem v ospalém nádraží městečka Simeria. Za mrzký peníz kupujeme jízdenky do zastávky Ohaba de sub Piatra (česky by to bylo Ohaba pod skálou). Do Simerie jede rychlík, avšak dále pokračujeme místní lokálkou, která odpovídá té nejotřískanější české druhé třídě (třetí myslím nenáme). Po týdnu v Rumunsku se už ale sednout nebojíte :) Je strašné horko a tak se dveře vagónu nezavírají. (Mám zvláštní pocit, že některé snad ani zavřít nejdou.) Takže to pěkně luftuje a cesta utíká.

Vystupujeme na určené zastávce, kde nás již čeká velká informační tabule s mapou a banda trekerů různých národností, jednotlivci i skupiny. Několik šťastlivců bere dodávka do hor (je to ještě pěkných pár kilometrů - a do kopce!), ale naše skupina, ba ani její průbojnější část, se do přeplněného transporteru už nenarve. Tož čekáme asi hodinu, čas si krátíme návštěvou místního krámku s pochutinami. Další taxík nás už bere a za pár šupů odveze do místa, kde na úpatí hor končí asfaltka. Tedy ne že by se tomu, po čem jsme tam dojeli, dalo asfaltka říkat. Přítomnost této i jiných služeb dávala tušit, že Retezat bude turističtější než zapadlý Bihor. A taky že ano. Před pěším výstupem ještě doplňujeme tekutiny v místní hospodě/penzionu (Cârnic) a další kroky nás vedou po prašné kamenité cestě směrem na tábořiště, kde hodláme přečkat dnešní noc. V Retezatu se totiž smí tábořit pouze na vyhrazených místech. Cesta se line údolím okolo řeky. Slunce pálí (je po poledni) a jediné osvěžení skýtá ledová voda z řeky a občasný stín, takže se to strašně táhne. Potkáváme mnoho lidí sestupujících v opačném směru. No nakonec se ocitáme v místě tábořiště, kde je několik dřevěných chatek, hospoda (tady už spíš horská bouda).

Samotné tábořiště je udusané prostranství, které přechází z malých, oddělených louček do okolního lesa. Je zde už mnoho stanů. Takže když vyhledáme "to poslední" místečko a rozbijeme naše stany, mám pocit, že se sem už nikdo nemůže vejít. Spokojeně tedy usedám na kládu a plesám nad dobře vykonanou prací (dneska už relax). V té blažené chvíli se však spoza stromů začne trousit další - a to poměrně početná - skupina! Jsou to Češi, soukromý zájezd jakési křesťanské skupinky s visáží a vybavením divokých skautů. Opravdu jim jejich situaci nezávidím, ale po chvíli obdivuji jejich odhodlání, s jakým na už tak narvaném paloučku a jeho okolí dokázali postavit ještě další desítku stanů. Pro tolik lidí najednou zdejší inženýři plácek jistě nedimenzovali, stejně tak nějak opomenuli zřízení toalet (přičemž musel stačit přilehlý les). Ale jít to musí, takže se nakonec všichni vyspali. K večeru po večeři se lehce rozprší a tak zalézáme do svých vigvamů. Jak se ukázalo, byl to náš první a zároveň poslední rumunský déšť. Muhehe. (Ano, slyšel jsem o lidech, kterým zde jejich čtrnáct dní propršelo.) Ještě chvíli si čtu a jde se spát.

Den 7: K jezeru Bacura

Dnešní strategie je jasná: vstát co možná nejdřív a všechny zdejší kempaře (kteří jistě míří stejným směrem) předběhnout. Jestli bude příští oficiální tábořiště vypadat stejně, tak tam chci být první! I přes průhledné pokusy některých členů výpravy odchod pozdržet se podařilo vyrazit poměrně brzy. Vydali jsme se tedy přes potok, u pramenu dolnili zásoby vody a pokračovali kolem zmínené hospody lesní stezkou kol další bystřiny. Stezka pěkně stoupá mezi kořeny a šutry lesem ne nepodobným hvozdům šumavským. Jeho konec přechází takřka náhle do kosodřeviny a po stranách údolí se vzpínají skalnaté stěny k vrcholu hřebenů. V této nadmořské výšce (kolem 2000 mnm) obyčejný smrtelník nepozná, kde v Karpatech se zrovna nalézá. Ale je tu příjemně. Kosodřevina, skály a modré nebe jsou vždy dobrá kombinace. Za posledními vysokými stromy se nalézá další chata (Refugiu Gentiana), kam dorazím se Standou první. Při čekání na loudy slupnem svačinu.

Pokračujem dlouhým údolím příjemným stoupáním, stezka vede nejdřív kosodřevinou s překvapivými zákoutími, dále pak horskými loukami s bizarními kamennými útvary. Modrá značka nás vede stádem krav směrem k sedlu nad jezerem Bacura, které se nalézá za hradbou skal tyčících se před námi. Poslední výstup dává zabrat, ačkoliv se jednalo jen asi o 200 výškových metrů. Plná polní na zádech a spalující polední slunce jsou však znát. Nejvyšší bod našeho dnešního výstupu, sedlo, se nalézá v nadomřské výšce 2206 metrů. Je odsud skvělý výhled na okolní vrcholy ale hlavně na jezero Bacura, zdaleka největší jezero Retezatu, cíl naší dnešní cesty. U jeho jižního břehu se totiž nalézá další z mála míst vyhrazených pro táboření v tomto pohoří.

     To be continued..

Den 8: Okruh přes Vf. Retezat

Den 9: K jezeru Zanoaga

Den 10: Peleaga

Den 11: Sestup a poslední noc v Rumunsku

Den 12: Cesta domů

Den 13: Zase doma

Fotogalerie

Bonusy

Připravil jsem (prozatím) několik obrázků, které se hodí jako pozadí na plochu do Woken: Padiš, Vladeasa, Porta Bacurei a jezero Zanoaga. Obrázky nezabírají celou obrazovku, takže je potřeba nejprve nastavit černou barvu pozadí a následně je umístit na střed.