Les Voyages

Ve svém okolí neznám nikoho, kdo by byl spokojen s českou politikou, ale zároveň si nemyslím, že tento postoj mimovolně patří k českému koloritu. Přemýšlel jsem nad příčinami své skepse a pokusil se je nějak utřídit a kategorizovat. Nabízím krátkou přehlídku politických nešvarů, které mne pálí nejvíc.

1. Absence elit

Zeptejte se sami sebe, jestli existuje český politik, kterého byste mohli přijmout za vzor. Tím samozřejmě nemíním (výhradně) v oblasti politických ambicí, ale spíš v obecné rovině, na základě charakteru nebo příkladu, který dotyčný svým vystupováním a prací dává ostatním. Máte někoho? Já ne a to jsem založením spíše optimista. Je těžké dávat svůj hlas někomu, o kom nemáte valné mínění, nebo mu spíš vůbec nevěříte. To přece není otázka víry ale praktických zkušeností.

2. Nepracuje pro lidi

Česká politická scéna nepracuje pro lidi - aspoň takový má většina lidí pocit. Naopak, jsou to právě lidé, kteří víceméně dobrovolně pracují pro politiky - přestože panuje rozšířená představa, že by to mělo být obráceně. Můžete říct, že za své peníze (daně, odvody..) dostáváte adekvátní protislužbu? Před volbami visí ve vzduchu vždy mnoho slibů, ale kolik jich kdy bylo skutečně splněno? Situace se rázem mění, jakmile příslušný zadek dosedne na teplé místečko ve vládě, parlamnetu, krajské správě, na ministerstvu či ve správní radě (polo)státního podniku. Pak sice začíná tvrdá práce, ovšem jejím cílem nejsou zájmy voličů (na základě jejichž hlasů byl udělen mandát), leč zájmy vlastní a zájmy skupin na politika napojených. A na takových zájmech obyčejný volič obvykle tratí - viz další bod.

3. Korupce a klientelismus

O „zájmových” skupinách napojených na nejvyšší místa zde již byla řeč. Bavme se tedy o prohnilosti politiky - korupci - a řeči peněz. S jistou pravidelností jsme svědky ozvěn korupčních kauz. Píše se o nich v novinách i na internetu, řeší se v televizi. Všichni, možná s výjimkou pacientů v komatu, o tom ví. Předražené státní zakázky, tlaky na legislativní změny.. Další aféra nejen že nikoho nepřekvapí, dokonce nikoho ani nenadzvedne ze židle. Necháme se holit jako stádo ovcí, jen tu a tam někdo „zabečí” a tím to také hasne. Přitom se jedná o naše peníze - odevzdáváme je mafiánům, pro které je ke všemu vybírá sám stát! Ano, za neplacení „mafiánského desátku” (který mimochodem může být i 20%) půjdete do vězení: zksute odvést nižší daně.. Panuje tu lhostejnost a apatie; přitom by stačilo vyslat jasný signál: není nám to jedno! Vyjít do ulic a příslušné pány vypískat před jejich úřadem. (Domnívám se, že veřejná demonstrace by vyřešila věci efektivněji než jakákoliv vyšetřovací komise). Má to však jeden háček - zvednout zadek a něco málo pro to udělat.

4. Zbabělost

O důležitých tématech se hlavně mluví, když už není zbytí, ale v zásadě nic nedělá. Vezměme si jako příklad důchodovou reformu, o jejíž nutnosti se diskuse nevedou. Ta bude bolet (a čím později přijde, tím víc) především ty, kvůli kterým je ve skutečnosti odkládána - tedy jedince (generace?), kteří spoléhají, že se o ně stát na stará kolena postará. Ostatní totiž, podle současného stavu veřejných financí, aspoň tuší, že almužna ve formě starobního důchodu (pokud vůbec bude vyplácena) těžko zajistí za 15+ let přežití. A tak se, pokud mohou, připravují sami, což je v pořádku. Jsem přesvědčen, že pokud nedojde do 5ti let (protože za 10 už může být pozdě) k zásadní reformě v této oblasti, bude mít spousta lidí, která spoléhala na současné politiky, prostě smůlu. Stát nebude mít peníze - ostatně nemá je ani teď, když státní dluh neustále roste, a produktivní generace to odmítne zaplatit (čtěte: nechat se ještě víc okrást). Není potřeba složitých ekonomických analýz, aby bylo jasno, že na dluh dlouhodobě žít nejde. Vědí to politici, ví to i obyčejní lidé (ti soudní) ..a nikdo nic nedělá. Protože ti, kteří by se ve věci měli angažovat nejvíce (naši volení zástupci), mají strach. Bojí se, že naserou (pardon) svého typického voliče, Lojzu z Horní Dolní, a tak mu raději dále mažou med kolem úst. Služba občanům. Zbabělost, pohodlnost nebo oboje?

5. Nulová odpovědnost

Za svou činnost i nečinnost jsou odměňováni - ne však na základě dosažených výsledků nebo přínosů (jako většina ostatních pracujících), nýbrž stále stejně. Co jde bokem, nepočítám. Zúčtování by se standardně mělo dít jednou za čtyři roky. Překvapivě (?) neděje. Účty se zásadně nepředkládají, vše je zapomenuto nebo přehlušeno a na obzoru se opět rýsují vzdušné zámky a světlé zítřky. Nemyslet na rádoby mrtvou minulost, soustředit se jen na budoucnost. Chyba. Protože z minulého vývoje by se volič měl přece poučit - místo toho skočí na nový lep. Není divu, že neexistuje politická zodpovědnost (i v opozici nakonec není špatně).

Co dodat na závěr? Říká se, že máme takové politiky, jaké si zasloužíme. Možná byl přechod od komunistické totality a centrálně plánovaného hospodářství k demokracii a tržní ekonomice příliš rychlý a překotný. Ani po dvaceti letech stále přesně nevíme, jak naložit se svou svobodou. A že to nejsou jen práva, ale také povinosti. Pokud tedy jsme nespokojeni se stavem věcí, měli bychom také přijmout část odpovědnosti, protože i náš hlas rozhodl. Od začátku devadesátých let jsme vyzkoušeli pravicové i levicové vlády, politici přicházeli, odcházeli, někteří stále zůstávají. Další volby jsou za dveřmi. Zamysleme se, jestli náš hlas (té či které straně) vyjadřuje naše skutečné preference, anebo se jen bojíme změny?

Dodatek (odposlechnuto ze zpráv): Severokorejský režim popravil tajemníka strany, který nezvládl finanční reformu. Tomu říkám politická odpovědnost..